THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Francouzský kvartet patří mezi ty kapely, které vždy vybočovaly z běžného standardu a šedivého průměru, ať již se jednalo o hudební či myšlenkové pojetí tvorby. A ačkoliv je často užívaný termín „avantgardní“ ve vztahu k MISANTRHOPE spíše zavádějící, nelze jim upřít výrazný stupeň originality, jinakosti a typické francouzské volnomyšlenkářské provokativnosti, která se zdá prostupovat celou dosavadní diskografií. To však bohužel nelze tak zcela tvrdit o aktuální nahrávce a již na úvod mohu konstatovat, že její obsah se i přes mnohé typické znaky bohužel až příliš uzavírá v pouhém opakování již mnohokráte použitých hudebních postupů rezignujíce tak na svérazné objevování nového.
Po částečném omlazení původní sestavy by bylo možné očekávat alespoň drobné tvůrčí změny a oživení typického přednesu kapely o nové, doposud nepříliš využité prvky. „Metal Hurlant“ však spíše kráčí netrnitou cestou tradice a nijak výrazně nevybočuje z vyježděných kolejí. Kapela i nadále zručně míchá všechny typické ingredience a postupy. Pomineme-li instrumentální zdatnost hudebníků, která je v jejich případě již neoddiskutovatelným standardem, jsou výsledkem úvodní části prvního disku (který jsme jako jediný měli k dispozici) „pouze“ technicky propracované, avšak z pohledu dosavadní tvorby převážně fádní skladby death metalového ražení s příměsí známých heavy metalových postupů alá MISANTHROPE. Celé snažení opět ve výsledku završuje tradiční teatrální přednes excentrického S.A.S. De L´Argilièreho. A to je po letech aktivní a často velmi originální tvorby poněkud málo. Výjimku tak v této části tvoří pouze akustická „Reine Martyre“, která přeci jen vybočuje z celkové hudební náplně.
Svou pravou tvář odhalují MISANTHROPE teprve počínaje skladbou „Le Triptyque des Enfers“, která v letmých dotycích přibližuje onen dobře známý a zdaleka nezaměnitelný hudební naturel „dekadentních“ Francouzů. Přestože i zbývající část prvního disku v zásadě nenabízí nic, co bychom již alespoň jednou neslyšeli na některé z předchozích nahrávek, zdařile zde funguje hudební alchymie, která z jednotlivých kusů činí opět zajímavě strukturované a poslouchatelné celky, jimž na rozdíl od několika úvodních skladeb neschází pocit lehkosti a přirozeného plynutí a např. závěrečná „Le Supplicié“ patří mezi nejzdařilejší kousky alba. Prim pak hrají především poměrně vynalézavé a rychlé kytary podpořené živou, bublající baskytarou a až poněkud archaicky znějícími klávesovými party.
Zdá se, že na aktuální nahrávce se MISANTHROPE až příliš uzavírají do ulity své dosavadní tvorby ohraničené typickým rukopisem a nezaměnitelnými postupy, které však v převažující míře postrádají onu dobře známou živelnost a v mnoha okamžicích přisuzují valné většině skladeb nepříliš poutavý, archaický a těžkopádný charakter. A ačkoliv druhá část alba tento výrok částečně boří, nahrávka bohužel nedokáže obstát jako vyvážený a soudržný celek, který navíc ve srovnání s dosavadní tvorbou působí poněkud regresivně. Čekáte-li progresi a onu typickou strhující dravost, pak sáhněte po některém ze starších alb. Pro mě osobně zůstává i nadále nejzajímavější a nejbarvitější nahrávkou někdejší „Visionnare“, na němž plně rozkvetl tvůrčí potenciál těchto jinak velmi nevšedních francouzských aristokratů.
Návrat k poněkud archaickým hudebním polohám a postupům, které by v podání MISANTHROPE nemusely znít vůbec špatně. Bohužel se však kapela až příliš uzavřela v ulitě své vlastní tvorby a "Metal Hurlant" je tak již pouhým epigonským odleskem dřívější živelnosti a originality.
6,5 / 10
S.A.S. De L'Argilière
- zpěv
Jean-Jacques Moréac
- baskytara, klávesy
Gaël Féret
- bicí
Anthony Scemama
- kytara
1. CD 1: L'Exaltation De La Croix
2. Théologie Du Misanthrope
3. Sentiment Nocturne
4. Reine Martyre
5. Le Triptyque Des Enfers
6. Le Haras D'Amazones
7. Metal Hurlant
8. Le Supplicié
9. CD 2: Maitre Du Temps
10. Sulfureuses Contestations
11. Le Commerce Du Crime
12. Plus De Descendance
13. Théologie Du Misanthrope (instr.)
14. Le Triptyque Des Enfers (instr.)
15. The Stud Farm Of Amazones (Eng. Version)
16. Supplication For God (Eng. Version)
Metal Hurlant (2005)
Misanthro-thérapie : 15 années d'analyse (2004)
Sadistic Sex Daemon (2003)
Immortal Misanthrope (2000)
Libertine Humiliations (1998)
Visionnaire (1997)
1666... Theatre Bizarre (1995)
Miracles: Totem Taboo (1994)
Variation On Inductive Theories (1993)
Hater Of Mankind (split CD) (1991)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.